11. prosince 2012

Na stojáka v Etneteře–aneb my už o židle nebojujem

mf-standing-desk_locusb[1] Etnetera (pozor nově bez mezery) je celkem bláznivé místo, kde se lidé nebojí experimentovat nejrůznějšími způsoby. Před pár lety se jednalo převážně o hraní si s různými technologiemi. S jídlem roste chuť a tak přišel velký sociologický experiment přerodu ve svobodnou firmu. A ani to není dost a tak jsme minulý týden začali experimentovat sami na sobě. Konkrétně jsme zkoušeli jak se v práci stojí.

Proč by někdo měl něco takového dělat? Inu říká se, že je to celkem zdravé. A dává to i smysl. Lidské tělo je stavěno na chůzi, běh, pohyb, ležení. Jenom to sezení je z hlediska lidského revoluční novinka. A tak slečna evoluce zatím v klidu vyčkává, zda má smysl se nějak adaptovat nebo zda nás to zase přejde. Případně, zda nevyhyneme jako vakovlci. Existují tedy mraky studií popisujících důsledky dlouhodobého sezení a toho počítačového zvláště. Kromě studií je tu pak i krutá objektivní realita bolavých zad a dalších problémů. Ale jak z toho ven? Jedním z řešení je měnit pozici svého těla. Problém totiž není v sezení jako takovém, ale v dlouhodobé neměnné pozici. Tělo chce změnu. A to častější než osm hodin sedět a hodinu hopsat ve fitku.

Řešením je právě trávit část pracovní doby v jiné poloze než na židli. Konkrétně ve stoje.

Začal s tím kolega Martin Holečko, který sehnal několik stolů s polohovací deskou. Tedy stolů, kde velmi jednoduše můžete změnit výšku. Z normálního stolu se během okamžiku může stát stůl vysoký jako barový pul. Odhodíte židli a stojíte. Když tato poloha nevyhovuje, stůl se opět  snadno sníží, židle přisune a sedíte. Kouzelné. Pohyb desky je řešen buďto elektricky nebo pomocí protizávaží.  Stoly nyní kolují po firmě a zájemci si mohou zkusit, jaké to je s nimi pracovat. Já jsem právě skončil s čtrnáctidenním testováním stolu Humanscale Float , a rád bych se podělil o postřehy z tohoto netradičního experimentu.

První den s novým stolem byl ve znamení řešení drobných problémů.  Stůl byl příliš lesklý, takže na něm odmítala jezdit myš a sháněl jsem po firmě podložku. Pak jsem zjistil, že při vytaženém stolu nedosáhne síťový kabel. Pak jsem stále štěloval pozice desky, monitoru, docking station atd. Pak jsem zkoušel namontovat monitor na držák, ale potvora neměl ty správné místa na šroubky.  Ale tyto drobné nezvyklosti se během prvního pracovního dopoledne urovnaly a víceméně hladce jsem přešel na stojací režim. Z nadšení jsem pak stál cca. čtyři hodiny v kuse celé odpoledne, až mne začaly bolet lýtka.

Druhý den, vyzbrojen teoretickými poznatky z internetu (http://www.etnetera.cz/cz/37503-pribehovani/pribehovani_121017_seste.html + související odkazy) jsem začal pracovat o něco systematičtěji. Začal jsem střídat  stání/sezení v pravidelných intervalech po cca. jedné hodině. Ve fázi stání jsem stál bos na balanční podložce. A tento režim jsem udržoval a zdokonaloval po zhruba celou dobu.

  • Celkově jsem stál zhruba v polovině času, cca 3 hodiny denně. Další cca. 2d hodiny jsem seděl. Zbytek jsem byl někde jinde. Oběd, schůzky, porada vedle.
  • Během celé akce jsem necítil žádné negativní jevy. Subjektivně se trochu zlepšila bolest v zádech se kterou bojuji poslední dva měsíce, ale to mohlo být souhrou více faktorů. Každopádně se nezhoršila, což se mi stává při sezení na špatné židli.
  • Klíčová je obuv. I pohodlná bota na chození není dobrá na dlouhé stání. Ideální je stát bez bot na měkké podložce. Ta by měla býti dostatečně velká aby člověk mohl přešlapovat. Drobným problémem je pak nutnost odsunování podložky, když si člověk chce sednout na židli.

Zajímavé jsou ale změny, které stání způsobí v pracovním režimu

  • Sezení i stání se hodí pro jiné činnosti – pokud pasivně čtu delší texty nebo jenom rutinně jedu emaily, je přirozenější si k tomu sednout. Naopak činnosti, kdy se člověk do práce více noří (psaní kódu, hrabání se v datech, hrabání se v excelových vzorečkách) je lepší stát. Dokáži se pak daleko lépe soustředit.
  • Neuvěřitelně se zvětší akční rádius – najednou není problém mít po stole rozložené papíry. I kolegové, tiskárna či kávovar jsou najednou podstatně blíž. Prostě se nemusíte zvedat. Je to blbost, ale funguje to.
  • Naprosto se změní interakce s lidmi, kteří ze mnou přijdou.  Když sedím a někdo přijde je to vždycky trochu divné. Stojí nade mnou, já se zakláním a nevědomky tak zaujímám obraný postoj. Když se mnou chce něco probírat musí si přitáhnout židli. Ale když stojím je to vše přirozenější. Prostě vstoupí do mého pracovního prostoru naprosto plynule a rovnoprávně.
  • Když stojím jsem soustředěnější – je to neuvěřitelné, ale je to tak. Je daleko menší tendence opustit úkol a začít dělat něco jiného. Netuším proč to tak je, ale výsledek je velmi příjemný. Prakticky jsem mohl opustit moji oblíbenou pomůcku pomodoro, kterou se jinak dokopávám k udržení soustředění na jeden úkol.
  • Trochu rušivé je, že se člověk dívá na ostatní v místnosti trochu svrchu.
  • Stání je paradoxně náročnější na prostor než sezení. Stůl je stejně velký a navíc trvale řešíte kam odsunout židli, když ji zrovna nepotřebujete. Takže pro optimalizaci kanceláří to nebude to pravé.

No a jaký je z toho dojem? Velmi se mi to líbilo. Možnost změny pozice je strašně zajímavá a věřím, že to tělu prospívá. Navíc to má zajímavý dopad na způsob práce. Takže až se stoly budou kupovat na ostro, budu stát první v řadě.

10. května 2012

Hledá se smysl pro humor …

Český národ je pověstný svým smyslem pro humor. Ten je velmi svébytný a pomohl nám přežít nejedno nelehké období. V poslední době však narážím na čím dál více alarmujících náznaků toho, že se smysl pro humor  možná kamsi vytrácí. Posuďte sami.

 

Důkaz první: www.femistky.com

Prastarý recesistický portál parodující ad absurdum pózy militantních feministek. Pardón studentek genderových studií.  Původní články byly velmi zábavné, poslední dobou trošku křečovité. Ale to nevadí. Každopádně si přečtěte jakoukoliv debatu u článku. Třeba http://www.feministky.com/manzel-mi-krade-vzduch-abych-umrela. Také máte pocit, že drtivá většina diskutujících nedokáže rozlišit mezi parodií a vážně míněnou informací? Nebo je i celá diskuse fake?

 

Důkaz druhý: www.strach.cz

Dobrá, u feministek to ještě vezmeme. Prostě se parodii nepodařilo překonat originál. Ale co tato diskuse: http://strach.cz/drabek-mlade-nedesi-pracovat-po-smrti/ ?! Opravdu někdo nedokáže rozpoznat o co se jedná? Cože?!

 

Důkaz třetí: www.zitbrno.cz

Ve světle tohoto už se nesmíme divit, že kolem www.zitbrno.cz vznikla velmi podařená mystifikace. Kdy v jednu chvíli nikdo nevěděl, co je vlastně oficiální informace a co je hacknutý web.  Nejen čtenáři, ale zejména i sám magistrát a mediafax skočili na špek. Ostatně on ten originální koncept od magistrátu je recesi velmi blízko, takže se jen těžko divit.

A vrcholem je ….

Jako správný středočech jsem si to nejlepší nechal na konec. Facebook pana hejtmana Davida Ratha rozhodil i mne: http://www.facebook.com/rath.david.

image

Rozhořčená reakce na recesistický článek. Mimochodem nikoliv první. O kus dál se pan Hejtman pobuřuje nad útokem hnutí Anonymous, o kterém informoval taktéž Infobaden.cz. A k tomu ta diskuse! Dobrá, že to nepozná pan Rath bych tak nějak snesl. Kdyby chybějící smysl pro humor byla jeho nejhorší vlastnost, tak zapálím v Hostivickém kostele svíčku. Ale jak to, že ani normální lidé nechytnou o co jde? A nebo na FB prostě normální lidé nejsou? Jak to, že je nenapadne si ověřit, zda je profil opravdu Rathův? Takže se rozhořčují nad pobouřením fiktivního Ratha nad fiktivním Drábkem.

Lidé – proboha, neberte to tak vážně. Smáli jsme se (údajně) za druhé světové. Smějme se i teď.

26. března 2012

Mé drahé České dráhy …

Trochu opožděně si dovolím reagovat na zavedení segregovaných vagónů pro ženy ve vlacích Českých drah. Jak jsem již několikrát psal, vlakem jezdím rád. Považuji jej za velmi racionální způsob přepravy a rozhodně nesouhlasím se současnou politikou utlumování železniční dopravy, kterou pak logicky zastupuje podstatně dražší doprava silniční. Ostatně se stačí podívat za naše hranice, kde nalezneme velmi dobře fungující  železnice. A překvapivě se to nestalo zavedením separovaných částí vlaku. Třeba to půjde i tady.

To by v tom ale nesměl figurovat státem držený moloch zvaný České dráhy. Troufám si tvrdit, že dokud tato organizace bude dominovat českým kolejím, pak zcela chápu averzi značné části populace k jízdě vlakem. A to rozhodně nejen žen. Mnoho lidí zvyklých na určitý standard prostě cestu vlakem chápe jako špínu. Kde je ten pes zakopán? A jak to změnit? Mám dva velmi konkrétní návrhy.

Ty vycházejí z mého cestování na trase Kladno – Praha a někdy i dál. Především je nutné poznamenat, že služba jako taková je dobrá. Vlaky jezdí rychle (úměrně stavu trati), v rozumných intervalech, na čas. Jízdní soupravy jsou vesměs v dobrém stavu, čisté s fungujícími záchody. Ostatní cestující jsou v drtivé většině pracující lidé a podnikatelé všech profesí, studenti atd. Tedy žádná svoloč, kvůli které bych se vlaku štítil. Kde se ale člověk (a tím spíše žena) zvyklý na určitý standard služeb zarazí jsou dva hlavní body:

  • Když vystoupí z vlaku na nádraží
  • Když musí vstoupit do interakce s téměř jakýmkoliv zaměstnancem

Pokud chtějí české dráhy zvýšit atraktivitu cestování vlakem pro ženy, doporučuji se silně soustředit právě na tyto dva body. Jako perličku na dortu pak můžeme diskutovat o vhodnosti kupé pro ženy, albíny, pštrosy a  podobnou havěť.

7. března 2012

Zajímavé knihy o svobodě v práci

Jak jsem psal v minulém příspěvku, na setkání v HUBu mi došlo, že svoboda v práci je širší pojem. A že při úvahách na toto téma není dobré se soustředit jen na kontext jedné relativně uzavřené firmy.  Dovolil bych si doporučit několik knih, které unikají hlavnímu proudu propagátorů svobodných firem. Pokud vás zajímá co to vlastně je svoboda v práci, pak se vrhněte na tyto knihy http://www.peoplecomm.cz/knihy#books.
Já se pokusím upozornit na několik zajímavých publikací, které apriori o tomto nehovoří. Ale překvapivě mají k tématu co říci.

Fareed Zakaria: Budoucnost svobody

Budoucnost svobody - obálkaVelmi zajímavá kniha pojednávající o demokracii. Autor je Ind a proto se mí velmi líbilo srovnávání procesu demokracie v Indii (o kterém jsem předtím nic nevěděl) a třeba v Čechách. Z hlediska věcí zajímavých pro naši věc bych vypíchl tři body:
  • Demokracie a liberální prostředí jsou dvě odlišné věci. Demokracie samotná může být bez liberálního prostředí pěkně hnusná tyranie většiny. I ve firmě nelze zvyšovat podíl spolurozhodování bez jistoty, že lidé se budou chovat slušně. Ústavní liberalismus na úrovni státu musí ve firmě suplovat firemní kultura a sdílené hodnoty lidí.
  • Svoboda vzniká z bohatství práce. Ale zadarmo není. Jak se zdá na cestě ke svobodě hodně záleží na tom jak se lidé mají. Pokud špatně, svobodě se nedaří. Výjimku tvoří státy, jejichž bohatství je postaveno výhradně na přírodních zdrojích. Tedy Rusko a různé ropné emiráty.  
  • Svoboda vzniká z jinakosti a z bojů o svobodu – nic není zadarmo. Svoboda, respektive její evropský model je důsledkem staletí válek a bojů o vliv. Mezi státy, mezi církví a státem atd. Stejně tak i silná firma musí mít silnou vizi nebo silného vnějšího nepřítele, nebo společný boj s něčím.

29. února 2012

Postřehy z druhého setkávání ke svobodě

Tento blog jsem nyní lehce zanedbával. Jedním z důvodů bylo i ponoření do nové výzvy v Etneteře. Tou výzvou je přerod firmy z hierarchicky řízené organizace svázané ISO předpisy na svobodnou společnost. Kdo nevíte co to je, podívejte se na www.peoplecomm.cz, kde Tomáš Hajzler vytváří informační rozcestník k této filozofii řízení.
Na této transformaci se podílím seč to jde, protože rezonuje s mými názory na fungování světa. Je to veliká legrace a strašně mne to baví. Velký dík patří i Tomášovi, který to v Čechách za poslední rok rozjel. Dal neuvěřitelné množství energie do propagace myšlenky, dal dohromady zajímavé lidi a celkově rozhýbal něco velkého. Nebo něco co velké vypadá – to rozhodne až budoucnost. Konkrétně my.
Jestli chcete podívejte se na videa z konference Svobody naživo.
3323907509_35e8aa6474[1]
V pondělí ráno mne Martin Černohorský požádal, zda bych místo něj nešel jako předskokan na druhé Setkávání ke svobodě. Nejprve se mi  moc nechtělo. První setkání jsem si díky časovému presu moc neužil a na úterní večer jsem měl jiné plány. Nakonec jsem ale souhlasil a vyplatilo se to. Zkusím shrnout postřehy z toho proč se to vyplatilo. Budou určeny hlavně návštěvníkům akce, ale snad osloví i náhodné kolemjdoucí. Již teď se na twitteru množí pochvaly lidí, které ten večer nabil energií apod. Nemám tyhle přirovnání a vnitřní energie moc rád. Možná je to pozůstatek studia na FEL, kde jsem si příliš často v laborce sáhl na reálně měřitelnou elektrickou energii a bolelo to Mrkající veselý obličej. Zkusím to popsat z mého pohledu.