16. června 2011

Jak jsem vyhrál stávku!

Dnešní stávku označil za své  vítězství  již prakticky každý, takže nevidím důvod proč bych si tu událost nemohl přivlastnit také. Zařadím se tak po bok dalších vítězů. Namátkou můžeme jmenovat odboráře samotné, i když to chtělo hodně překrucování reality. Premiér Nečas je v překrucování reality skoro stejně dobrý (více idnes, včetně toho jak Kalousek sámojediný málem vyvraždil odborářky). K vítězství se dále – a asi oprávněně – hlásí taxikáři a počítám, že k nim po sečtení tržeb přibydou majitelé pražských zahradních restaurací a cykloobchodů. Z křoví plného klíšťat vyskočil mluvčí Strany zelených a přiživil si svoji polívčičku (podle nich prohráli jak odboráři, tak vláda. Ale má se postavit víc cyklostezek). V neposlední řadě pak jásají příznivci cyklodopravy, pro něž se dnešek stal jakýmsi nečekaným posvícením. Takže vlastně nikdo neprohrál a to je dobře. Pár miliard škod na železnici, statisíce vybraných dovolených, škody v podnicích s omezeným provozem a davy zoufalých turistů jsou ty nezbytné třísky, které nesmí chybět u žádného většího kácení vlády. A největší škoda nakonec – pan inženýr profesor prezident musel místo bujaré oslavy osaměle bloumat zahradami pražského hradu.

Nicméně všichni se pletou a stávku jsem vyhrál já! A to proto, že jsem si dnešní den užil. A to i přes to, že do prahy jezdím nejčastěji vlakem, a měl jsem tak být jednou z obětí na oltáři zářných zítřků. Pravda – den předem jsem podlehl davové psychóze a nabádal kolegy, aby nejezdili auty, že bude dopravní apokalypsa. Inu mýlil jsem se a to je lidské. Naštěstí jsem se s nikým o nic nevsadil. A tak jsem ráno nasedl na kolo a vydal se do Prahy. Svůj záměr jsem ohlásil na webu prahounakole.cz, kde se sbírali průvodci pro méně zkušené cyklisty. I když na místech srazu bylo dosti prázdno, brzy jsem nasbíral několik cyklistů tápající s mapou mezi Kladnem a Prahou. Vedl jsem osvědčenou lehce terénní trasou, kterou si zúčastnění pochvalovali. Tedy až na jednoho staršího pána na treku. Ale tomu jsem dával dostatečně na srozuměnou, že sjezd po modré do Šárky obsahuje decentní bikovou vložku. Nikomu se nakonec nic nestalo a tak jsem minipeloton šťastně dovedl na Podbabu. A tam mne čekal první šok – na silnici, kde každé ráno stojí fronta v důsledku rekonstrukce Jugoslávských partyzánů bylo volno. Naopak po cyklostezkách podél se míhali davy cyklistů. Celou cestu až do práce jsem jel v takovém cyklistickém provozu, který jsem v Praze prostě nikdy neviděl. A nejen to – i řidiči aut mi přišli nebývale ohleduplní. Na to kolik se vysloveně motalo novopečených městských cyklistů třeba v Papírenské, probíhala doprava ve svátečním poklidu.