Jak jsem přežil survival

Volně naváži na moji sérii článků na téma různých netradičních sportovních výzev. Po železném muži, pár maratonech, pár Spartan Racech jsem si zase zkusil něco nového. Tentokrát EPO Survival. Kdo nevíte co to je to takový survival, tak vězte, že se jedná o nacpání co nejvíce outdoorových sportovně-adrenalinových aktivit do jednoho dne. A je to dost maso.

Začalo to nevinně. Přišel mi newsletter z Hannahu, že to pořádají. Kolo, lezení, běh. Super, co kdybych to zkusil. Zeptal jsem se kolegy Pavla, který tyhle věci dělá, zda nesestavíme tým. Odvětil, že už je přihlášen. Ještě jsem chvíli koketoval s myšlenkou postavit tým s mojí ženou, ale vyhodnotil jsem to jako blbost. Sportuje ráda, ale nevyhovuje jí zima a vlhko. Tak jsem to pustil z hlavy. A pak necelý týden před závodem mi sdělil, že mu parťák vypadl a zda bych místo něj nejel. Asi jsem neřekl, že je to závod dvojic. Po krátkém zaváhání jsem to odkýval, aniž bych přesně věděl do čeho jdu. A tento text je určen lidem, kteří by se v podobné situaci náhodou ocitli.



Očekával jsem, že budeme jezdit na biku. Občas v terénu a mezi tím budou různé atrakce, které budou tak jako na zpestření. Zde jsem trochu vycházel ze zkušenosti s Spartan race. A kolega Pavel mi informace zkušeně dávkoval postupně.

Debaty vypadaly asi takto:
On: "Hele vem si tak troje boty a ideálně nějaký s hřebama"
Já: "???"
On: No první si namočíme asi ještě v noci a ty traily budou hodně strmý.

Nebo povinné vybavení: kolo, brusle, lezecké věci, plná lékárna, termofólie, ....

Prostě se mi po kouskách skládalo, že to nebude taková cyklovyjížďka jak jsem si to maloval. Postupně jsem si prostufoval pravidla a zjistil, jsem, že se jedná závod, kdy musíme stihnout celkem 13disciplín (dva traily, dva orienťáky, biatlon, inline brusle, kánoe, kajak  lezení, slaňování, via ferratu, lanáč, bikový orieťák). To vše za 13 hodin, startuje se ve tři ráno. Mezi disciplínami se přejíždí na kole a je to vlastně takový meta orieňták, během kterého se ještě sbírají kontroly. Za vše je různý počet bodů a  musíme si pořadí sami zvolit a naplánovat.

Super. Začal jsem panikařit s vybavením a logistikou. Už delší triatlony, kde jsou dvě depa jsou peklo. Ale tohle? To si jako na kole povezu běžecké boty, brusle a lezečky? WTF? Navíc jsem řadu věcí neměl a spousta aktivit pro mně bude nová. Třeba kajak nebo i ty inline.

No postupně jsem si všechny věci zajistil a v pátek ve tři jsme razili autem směr jih na start. Vzadu jsem měl kolo a batoh narvaný různým oblečením pro všechny možné případy a vybavením.

Po dojezdu jsme postupně dostávali až do deseti večer informace. Nejdřív seznam disciplín odkud šlo zjistit, které budou z výchozího bodu což umožnilo rozplánovat vybavení. Pak že je fakt všude nejvíc bahna za posledních 10let, pak jsme dostali mapu atd.
Celé to mělo přátelskou atmosféru, všichni se znali léta a místo bylo krásné. Má naděje na poklidnou vyjížďku se definitivně rozplynula v okamžiku, kdy jeden ze závodníků oslovil mého parťáka slovy "tak co, jedeš obhájit vítěství?". Tak asi tak skončily mé naděje, že vlastně pojedeme na pohodu a jenom to nějak ujet. Také jsem zjistil, že moje vybavení nebude úplně ok. Například jsem asi byl jediný s podobně celoodpruženým trailovým kolem. Většina kolem měla hardtaily. Pavel měl dokonce pevnou přední vidli. Sice se pak v bahně osvědčily tlusté pláště, ale i tak. 

A začala fáze plánování. Podklady:
- předpověď počasí
- mapa všech 13 aktivit plus dalších asi 30 kontrol za které šlo dostat body
- odhad vlastních sil
- odhad plánu ostatních abychom zbytečně nečekali někde frontu

Tedy úloha obchodního cestujícího s několika velmi fuzzy faktory. Naštěstí Pavel je v těchto závodech zběhlý a tak naplánoval velmi kvalitní trasu. Stanovili jsme si i časové limity, kdy budeme ořezávat a kdy naopak dojedeme i pro nějakou vzdálenější kontrolu.
Pak jsem si to všechno nakreslili do map, zabalili batohy a igelitky do depa, naplánovali jídlo, gely a ionťáky, naposledy přeleštili kola a před půlnocí jsme se zkusili aspoň trochu vyspat.

Ve dvě budíček. Najíst, stolice, zuby a ve 2:30 vedeme kola do depa. Od Lužnice jde pěkná mlha a je osm stupňů. Já jsem nakonec zvolil, že celý závod odjedu v trisuitu. Začínám toho mírně litovat, je mi kosa.



Přesně ve 3:00 je start a začíná se povinným terénním během kolem tábora. Strašné tempo, strašné maso. Běh na čelovky přes les, kde se těží, místy po čtyřech tempem 4min/km. Hell. Navíc jsem zjistil, že mám asi průjem.

Náš plán byl nejprve udělat všechny aktivity se základnou v místě startu a teprve pak vyrazit na kolo. Takže jsme chytili kánoi a vyrazili jsme lovit kontroly asi 2km proti proudu Lužnice. Při jejich sbírání se nešlo nenamočit a nezabahnit se. Tedy jsem se suchýma nohama rozloučil cca. ve 3:20. To to pěkně začíná. Snad přes den uschnu. Ale jízda noční Lužnicí za svitu čelovek byla romantická, dokonce jsme chvíli zpívali hity od bratrů Nedvědů. Tedy ve verzi od Muchy. 



Po kánoi čekala štafeta na kajaku. Seděl jsem na podobném kajaku poprvé a nejprve byl můj pohyb poněkud náhodný, ale srovnalo se to. 

A pak jsme vyrazili na orientační běh. Můj první. Myslel jsem si, že běhat umím. Ale bohužel jsem čekal traily nebo alespoň nějaké cestičky. Běh naprosto volným terénem, často velmi prudkým bylo peklo. Nedokázal jsem si nastavit tempo, moje lehce terénní salomony se ukázaly jako naprosto nedostatečně přilnavé. Navíc byly promočené a navíc pokračoval průjem. Sundat si v lese asi sedmkrát trisuit, přes který navíc máte sedák je docela výzva. Jo zapomněl jsem říci, že v rámci toho orientačního běhu jsme naplánovali i lezeckou aktivitu. Takže jsme běželi s vybavením na lezení, sedákem a cyklo helmou. Musel na nás být ale pohled! Naštěstí byla tma. Já jsem si původně vzal čelovku, se kterou běhám po lese doma. Když ji Pavel viděl, zasmál se a půjčil mi pořádné světlo. A teprve v tom lese jsem zjistil, že je fakt rozdíl mezi čelovkou sloužící pro běh po cestičkách co znám skoro z paměti a hledáním kontrol v divokém terénu. No nějak to šlo, díky Pavlově naprosto obdivuhodné navigaci jsme postupně chroupali jednu kontrolu za druhou a blížili jsme se k lezení.

Tam jsme doběhli po asi hodině a já jakožto sváteční lezec jsem si vybral 4+ cestu. Sice za jen  70 bodů, ale nechtěl jsem nic riskovat. Bohužel se ukázalo, že únava a slizká skála dělají své a tak jsem dvakrát spadnul jak zralá švestka. Pavel pak bez problémů vylezl a pokračovali jsme v orienťáku s polovičním ziskem z lezení oproti plánu. Cítil jsem se trapně. Postupně jsme doklapali poklusem dalších 20 kontrol a po cca. dvou hodinách jsme byli zpět na startu. Začalo se ukazovat, že jsem podcenil jídlo. Na běh jsem si toho vzal málo a začalo mi to docházet. 

Zkusil jsem to rychle dohnat houskou a banánem a šli jsme lanový park. Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl a aktivita byla vysloveně odpočinkové. Akorát když jsem slanil, tak jsem si všiml, že jsem neměl zapnutý sedák. Důsledek opakovaného svlékání v křovíčku. Trochu jsem se opotil, dojedl jsem housku a šli jsme na další vypečenost zvanou "trail ke kapličce." Fotka níže ukazuje pohled ze startu na cíl. 



Bylo to na čas. Přeplavat Lužnici, vyškrábat se prudkým svahem nahoru a pak seběhnout zpět. V sedm ráno byla řeka pekelně studená, ale cestou nahoru jsme se zahřáli. Celkem se mi i běželo dobře. Konečně to byla aspoň trochu cestička! A tak jsem se skoro těšil na kolo. Radost mi poněkud zkazila bouřka, která nám zpříjemnila přebalování se v depu, takže jsme na kolo šli na kost promočení. Na suché botu jsem mohl opět zapomenout. 

Cestu podél Lužnice po slizkých kořenech zpestřil jen opravdu ošklivý pád parťáka. Pochopil jsem, že lékárničku z povinné výbavy nevezu jen jako zátěž. Ale naštěstí nebyla potřeba. Po chvíli jsme dojeli na slanění. Rychle jsme se na mostě navázali a šup dolů. Lano končilo asi dva metry na hladinou Lužnice. Teprve po dopadu do vody jsem si uvědomil, že jsem si možná měl sundat cyklotretry a triko s dlouhým rukávem. Inu stane se. Doplavali jsme na břeh a hurá na brusle. Sice bylo po dešti, ale byla to taková pěkná asi desetikilometrová vyjížďka.

Po bruslích jsme se celkem rychle přesunuli na další stanoviště, kde byly dvě běžecké disciplíny. Trochu škoda, že jsem na předchozím stanovišti zapomněl běžecké boty. Ale i v cyklotretrách se dá běhat. Nejprve orientační běh vrstevnicovka. Tedy hledání kontrol podle mapy, která má pouze vrstevnice. Žádné cesty, porosty nic. I zde se ukázal Pavlův zázračný orientační smysl a kontroly jsme celkem rychle mírným poklusem našli. A pak dussman. Tedy běh na čas naprosto šíleným terénem, přes strže a popadané stromy. K mému překvapení cykloboty klouzaly méně, než jsem čekal. Takže jsme to dali ve slušném čase.

A zase na kolo a přesun na stanoviště biatlonu. Protože jsme měli náskok, ještě jsme si zajeli pro jednu extra kontrolu. Biatlon byl super. Asi kilometr běhu. Tentokrát tam šlo normálně běžet po lesních cestičkách, i bahna bylo spíše symbolicky. Tedy mít boty a nebýt unaven po osmi hodinách na nohou. Střílelo se z lehu na stojkové terče. Trefil jsem tři a tak jsem si odběhl ještě trestných 200 metrů a předal jsem štafetu. Než Pavel doběhl, tak jsem se cpal jídlem ale bylo mi jasné, že už deficit nedoženu. Zbývaly čtyři hodiny do konce závodu a to nevypadalo dobře. A to jsme ujeli teprve cca. 40km. Ale svítilo sluníčko a zvolna jsme přestávali být promočení, takže pěkný výlet.

Začal přesun na jih k Bechyni, kde měla být via ferrata po jejímž překonání se mělo skočit do Lužnice (jak překvapivé). Ta zavírala ve 14.00 a tak to byl trochu závod s časem. Do kopců už mi to moc nejelo, nohy křečovaly a ještě jsme se jednou ztratili kdesi v lese. Takže jsme na ferratu dorazili deset minut před zavřením. Jako ostatně několik dalších týmů. Takže začala trochu tlačenice. Ferrata je vysloveně krásná. Nejprve prudký kolmý sestup a pak dlouhý převis těsně nad vodou. Člověk stále visí na rukou. Celou věc trochu komplikoval fakt, že lano je tam velmi tlusté a tak mi na něj jedna karabina nešla nacvaknout vůbec a druhá hodně blbě. Kdybych tam lezl čerstvý, tak bych byl v klidu. Ale po více než jedenácti hodinách závodu mi jištění v první fázi trochu chybělo. A také nás brzdily skupinky před námi. Celkem brzy jsme zjistili, že je lepší skočit do vody a pomalejší závodníky obeplouvat a zpět na cestu vylézt z vody. Takže další  koupání v tretrách. Už si pomalu zvykly. 

Bylo 14.30 a měli bylo nám jasné, že nestihneme co jsme si naplánovali. Ještě chybělo sebrat mnoho kontrol v terénu a chyběla nám poslední disciplína. MTBO v okolí startu. Chvíli jsme přepočítávali potenciální body a naše možnosti. tedy spíš moje, jelikož jsem byl brzdou. A rozhodli jsme se MTBO obětovat. Místo něj jsme sebrali kontroly za 180bodů v krásné soutěsce židova strouha. Asi 8 brodů a prudký výlez za to stál. A pak mně Pavel táhl na gumicuku sprintem zpět na start, kam jsme dorazili necelých 20min před limitem. Tedy asi v 15.40. 

První pivo chutnalo skvěle a začal jsem zvolna zjišťovat jak na tom jsem. Křečovalo mi všechno a bylo vidět, že metabolismus nerozchodil deficit jídla a pití z ranního běhání. Ale jinak žádné bolesti, nataženiny ani opruzeniny. Cítil jsem se unaveně, ale celkem v pořádku. Takhle to nějak vypadalo v cíli po doběhu.



Postupně jsme se posbírali a dlouho do večera čekali na výsledky. Organizátorům se nějak vzbouřily excely, takže nakonec bylo vyhlášení asi v devět večer. Po menších protestech a dalším přepočítání jsme skončili osmí devátí. To mně dost překvapilo, čekal jsem výsledek podstatně hůř. Kdybych tušil, že jsme na dosah pěti vyhlašovaných pozic, tak bych snad i přidal. Ale asi by to nestačilo. Asi bych se musel naučit lézt a možná vzít jiné kolo než trailové a taky se hodně rozběhat v terénu a taky ....

Prostě tenhle závod je fakt těžkej. Je to jinak těžký než ironman. Tam člověk jede svoje tempo, bojuje s laktátovými prahy. Dostane se na dno, ale jinak. Tady je to neustálá improvizace a nutnost se přizpůsobovat nečekanému. Tempo určuje povrch, vybavení nefunguje, něco zapomenete přebalit mezi stanovišti, ... je to opravdu náročné nejen fyzicky, ale i mentálně. Navíc disciplíny jsou opravdu náročné a nebezpečné. Je snadné při únavě udělat chybu v jištění nebo při hledání cesty na kole přehlédnout kořen. Na Spartanech jsou překážky takové umělé atrakce. Tady je to opravdu.  

Statistika z toho dne z Garminu vypadá takto. Více takových dnů!



Celkem jsme naběhali asi 22km, něco na lodi a na kole tak 80km. Přesně nevím, začala mi docházet baterie v hodinkách a tak jsem vypnul GPS a nechal jsem jen jako krokoměr.

Na druhou stranu je to strašně super. Těch 13 hodin je opravdu intenzivních a celkově jsem měl v pondělí pocit, že jsem po celotýdenní dovolené. Dokonale vyčištěná hlava a příjemná únava v těle.
Možná začnu troch trénovat a za rok uvidíme, zda bych byl jen podobnou přítěží jako letos.

 A kdyby vás někdo zval na survival závod, tak víte do čeho jdete. 

Komentáře

  1. Na té ferratě je jistící lano z lanovky na Sněžku. Proto je tak tlusté :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Top je jako fakt? Každopádně to bylo docela nepříjemné. Fakt jsem se tam ze začátku skoro nejištěně necítil úplně ok.

    OdpovědětVymazat
  3. Je to opravdu fakt, na tom laně visely staré dvousedačky na Sněžku.

    OdpovědětVymazat
  4. Zajimavy. Priprava vybaveni na neco takovyho asi nelze provest bez nekoho zkusenyho, ze?

    OdpovědětVymazat
  5. @unknown no tak lze, ale někdo zkušený hodně pomůže. Záleží jaké jsou ambice. Mluvil jsem s několika týmu, které to pojímaly méně komplexně. Třeba "neumíme lézt, tak vynecháváme všechno se sedákem a raději budeme hodně jezdit na kole."

    Závod je postaven tak že všechno se stihnout nedá. Ty opravdu dobré týmy stihnou všechny bodované disciplíny.

    OdpovědětVymazat
  6. Slušnej survival, něco takového mě taky láká :D Jaké si měl vybavení? Batoh, boty atd ?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat