Postřehy z druhého setkávání ke svobodě

Tento blog jsem nyní lehce zanedbával. Jedním z důvodů bylo i ponoření do nové výzvy v Etneteře. Tou výzvou je přerod firmy z hierarchicky řízené organizace svázané ISO předpisy na svobodnou společnost. Kdo nevíte co to je, podívejte se na www.peoplecomm.cz, kde Tomáš Hajzler vytváří informační rozcestník k této filozofii řízení.
Na této transformaci se podílím seč to jde, protože rezonuje s mými názory na fungování světa. Je to veliká legrace a strašně mne to baví. Velký dík patří i Tomášovi, který to v Čechách za poslední rok rozjel. Dal neuvěřitelné množství energie do propagace myšlenky, dal dohromady zajímavé lidi a celkově rozhýbal něco velkého. Nebo něco co velké vypadá – to rozhodne až budoucnost. Konkrétně my.
Jestli chcete podívejte se na videa z konference Svobody naživo.

V pondělí ráno mne Martin Černohorský požádal, zda bych místo něj nešel jako předskokan na druhé Setkávání ke svobodě. Nejprve se mi  moc nechtělo. První setkání jsem si díky časovému presu moc neužil a na úterní večer jsem měl jiné plány. Nakonec jsem ale souhlasil a vyplatilo se to. Zkusím shrnout postřehy z toho proč se to vyplatilo. Budou určeny hlavně návštěvníkům akce, ale snad osloví i náhodné kolemjdoucí. Již teď se na twitteru množí pochvaly lidí, které ten večer nabil energií apod. Nemám tyhle přirovnání a vnitřní energie moc rád. Možná je to pozůstatek studia na FEL, kde jsem si příliš často v laborce sáhl na reálně měřitelnou elektrickou energii a bolelo to . Zkusím to popsat z mého pohledu.

Jiná přednáška

Považuji se neskromně za zkušeného přednášejícího. Vyzbrojen různými formami prezentací jsem již stanul na mnoha prknech, které sice neznamenají svět, ale často znamenají peníze.  Od obchodních prezentací ve firmách, přes různé internetové konference až po přednášení zhusta zcela lhostejným studentům na vysoké škole. Vždy jsem se s tím nějak popasoval a věřím, že se ctí. Ale něco jako včera jsem ještě nezažil. Již samotná příprava byla obrovskou demonstrací důvěry. Klasická konference začíná tím, že pověřená asistentka bombarduje přednášející termíny, požaduje zaslání prezentací atd. Jelikož prezentaci dělám často na poslední chvíli, tak se tuto osobu naučím ještě před osobním setkání nemít rád. Po příchodu na konferenci pak následuje “…rychle to pojďte zkusit, aby to fungovalo” a zklamané “…jééé vy máte ještě novou verzi, tak já zavolám technika aby to tam nahrál”. Včera to bylo něco zcela jiného. Organizátoři mně a kolegovi Šrajerovi prostě věřili. Pouze opravdu míněný dotaz, zda něco potřebuji abych se cítil dobře. Jinak z Tomáše a Lucie byla cítit jen důvěra v to, že víme co děláme. Je to blbost, já vím. Ale podstatná blbost.
Prezentace samotná byla druhým příjemným zážitkem. A to díky prostoru, kde se odehrávala a lidem, kteří ji vnímali. Zdůrazňuji to slovo – vnímali. V sále byli lidé, které to opravdu zajímalo. Kteří reagovali na stejné vlně, kteří kladli inteligentní otázky k věci. Přestože to slovo nemám rád, tak tam byl tok energie mezi mnou a posluchači. Naštěstí to nebolelo. Posluchači – děkuji vám!
Jo a kdybyste se někdo chtěl podívat tak přednáška je tady: http://prezi.com/raiuah0ygprk/svoboda-v-etnetere/. Obávám se, že beze mne a bez lidí to nebude ono .

Praskot ledů v hlavě

To zásadní se ale dělo potom. Charismatický mág-učitel Peter Živý odstartoval atmosféru, kdy se lidé chtěli učit. Během jeho patnácti minut prolomil ledy mezi lidmi a návazná metoda World Cafee tak dostala úplně jiný grády. Seděl jsem u stolu, kde jsem moderoval debatu o firemní kultuře. Během debaty s lidmi jsem zažíval dlouho zapomenutý pocit intuitivního vhledu. Stávalo se mi to dřív – na škole, v dětství. Znáte to? Člověk prorazí nějakou bariéru  a něco pochopí. Získá intuitivní vhled do problematiky, kdy odhaduje výsledek bez berličky lopotného počítání, kdy se otevře nějaká nečekaná souvislost. Úplně první vzpomínky na toto mám z doby, kdy jsem si jako malé dítě uvědomoval prostorové vztahy mezi různými místy. Najednou to prostě zaklaplo, praskla ledová stěna a já jsem si uvědomil, že když půjdu od našeho domu tímhle směrem, tak dojdu na jiné místo, které jsem dosud znal jako izolovaný ostrůvek prostoru. Věci – v té době místa, kam mne naši vodili – se prostě spojovaly do kontextů. Poslední dobou jsem sice občas také něco málo pochopil, ale to nebylo ono. Nyní si uvědomuji, že to bylo jen zdokonalovaní v již existujících směrech. Chyběl tomu ten prvek překvapivého a nečekaného rozhledu.
A přesně tohle jsem znovu zažíval během diskuse u kavárenského stolu. A doufám, že nejen já! Když jsem si k němu sedal, měl jsem pocit, že o firemní kultuře vím hodně. Ostatně máme jednu z těch opravdu dobrých a považuji se neskromně za jeden z jejích mnoha stavebních kamenů. Ale jak lidé přicházeli a jak se téma rozvíjelo, tak jsem si s téměř slyšitelnými praskotem ledů v hlavě uvědomoval, že jsem viděl jen strašně omezenou věc. Některé dříve zcela jasné příčiny a následky přestaly být tak jednoznačné. Naopak jsem si uvědomil, že firemní kultura  a svoboda v práci jsou integrálními součástmi rozsáhlejšího kulturního kontextu. Nebo snahy o jeho změnu, chcete-li. Uvědomil jsem si, že pokud omezíme naše snažení na firemní kolektivy, staneme se pouze ostrůvky pozitivní deviace. Že budeme neustále bojovat s vlnobitím tradičních modelů, pokřivených hodnotových systémů a zmrdismu. Současně jsem viděl, že v HUBu je přítomno dost firem na to, aby z těch ostrůvků udělali slušné souostroví a možná i solidní pevninu. Najednou mi to prostě připadalo velké a byl to super pocit. A jsem rád, že to tu někdo rozjel.

Update: podívejte se i na nekolik knižních tipů na téma svobody v širším kontextu